V naší farnosti se letos po několika letech obnovila tradice velikonočního hrkání. Nový pan farář pořídil nové hrkačky a Slůňata dostala slíbeno, že pokud na obřadech Zeleného čtvrtku vydrží až do konce, mohou si pak za odměnu zahrkat po náměstí.

Se scholou jsme na mši zpívali, a protože po Sláva na výsostech odlétají zvony i varhany do Říma a zbytek mše se zpívá “nasucho”, nechtěla jsem s sebou na kůr žádné dupající Slony, co mrčí, že už je to nebaví, že potřebují čůrat nebo kdy už bude konec… A tak Slůňata strávila bohoslužbu beze mě jen s tátou. 

Až do svatého přijímání byli prý moc hodní. Ale pak už jim to prostě bylo dlouhé. Naprosto je chápu. Než pan farář “poumýval všechno nádobí” (podávalo se pod obojí a na čtyřech místech), přezpívali jsme snad čtyři sloky 710 a další tři ze 712. Ale vydrželi a odměna v podobě řehtaček je neminula. Starší Slůně si hned s tátou domlouvalo, že spolu půjdou i na Velký pátek ráno. 

Než se večer Slůňata dostala do postele, bylo snad půl desáté. Přesto mě už v půl šesté ráno burcovalo mladší Slůně, že taky půjde s tátou hrkat, a chystalo si s sebou oblíbeného plyšáka: “Takový rámus ještě panda nikdy neslyšela…”