To, co během postu působilo jako oáza klidu a ztišení, se v době velikonoční stalo spíše nedobrovolným vězením. Ačkoli vnější koronaomezení pomohly ustálit v naší domácnosti pravidelnost a bezpečný řád, který velmi prospívá zejména našemu Slůněti, já už jsem cítila velkou touhu po obyčejných maličkostech ze života bez koronaopatření. Během posledních pár dnů jsem byla odměněna vrchovatě.


 

O víkendu jsme po měsíci a půl vyrazili k babi a k dědovi na Vysočinu. Počasí vyšlo báječně - pršelo vždy jen v noci (a jsem za ten déšť moc vděčná), takže většinu dne jsme mohli trávit nezarouškovaní na zahradě nebo v lese. Slůně bylo šťastné, že je "pá", a před "muckacími" příbuznými uteklo pracovat se zahradním náčiním na opačný konec zahrady. Poprvé za svůj život pak prospalo na návštěvě u prarodičů klidně celou noc jen s jedním kratším probuzením.  

V pondělí ráno jsme po dlouhé době opět mohli i fyzicky prožít mši svatou v kostele. Mamka totiž už někdy po Vánocích dala na ten den úmysl, proto naše rodina získala "místa" mezi patnácti v současnosti povolenými účastníky bohoslužby. A od příštího pondělí by se v naší farnosti měly bohoslužby i udělování svátostí vrátit do normálu pro všechny.

Podařilo se mi objednat ke kamarádce na kosmetiku, takže už budu moci ven i v kraťasích či v sukni. (Dámy pochopí, jaké to je, mít na nohách nedobrovolně takovou dobu zimní srst :)

V úterý konečně otevřela obecní knihovna. A na pátek máme s kamarádkou domluvený piknik u rybníka. Tělo, duše i duch se vracejí z pouště do oázy občerstvení...

 

Ještě aby zrušili nošení roušek po venku a možná si zase začnu připadat jako člověk a ne jako figurka na šachovnici chaotických vládních koronaopatření.